Jak jsem si zahrál Androida

Jak jsem si zahrál Androida

Tak jsem se jednou zamyslel, zpytavě pohlédl vnitřním zrakem do blízké budoucnosti, a pravil, že bychom si příští neděli mohli něco zahrát. To dávalo dost dobře smysl, neboť jsem právě spočíval v hovoru s přítelem Filipem. Dostalo se mi odpovědi, že to je dobrý nápad, že bychom si mohli zahrát hru Android. To dávalo rovněž dost dobrý smysl, neboť Filip si jí právě koupil a byl tedy právem velmi natěšen, že si jí zahraje.

Zároveň se mi od Filipa dostalo upozornění, že se jedná o hru dlouhou a neobyčejně komplexní. Takové upozornění bylo ovšem na místě, neboť tomuto typu her příliš neholduju. Ale ono je to spíš mou neochotou obětovat jim tolik času než čímkoliv jiným. Takže víceméně cítím vůči těmto hrám z mé strany určitý dluh. Souhlasil jsem tedy a domluvili jsme se, že přes týden oba nastudujeme pravidla, abychom se pak tím v neděli nezdržovali.

Studiem pravidel jsem strávil 4 hodiny času. Pravidla byla napsaná docela dobře. Při čtení pravidel jsem zjistil, že hra bude nic moc. To ale mé odhodlání hru zahrát nijak nesnížilo, pro nás skeptiky je střetávání se s nepříznivou realitou stejně pozoruhodným faktem jako ten, že po noci přijde den.

V neděli jsem se tedy plně připraven hlásil u Filipa. Ten dále pozval přítele entuziastu Vítka, takže nic nebránilo tomu, aby akce Android byla zahájena.

Hned na začátku Filip prohlásil, že i jemu zabralo čtení pravidel několik hodin a že si myslí, že se jedná o pěknou hru. V duchu jsem se potutelně zasmál.

Následující 2 hodiny jsme strávili 2 hodiny vysvětlováním pravidel Vítkovi. Poté jsme zahájili vlastní hru.

Hra se hraje 6 kol, během každého kola má každý hráč 6 akcí. K tomu se vždy na začátku kola stane náhodně vybraná událost. Každý hráč si na začátku hry vybere jednu postavu detektiva.

Já si vylosoval postavu Caprice, Filip androida Floyda, co si vylosoval Vítek, mi v hlavě neutkvělo. Učiněný setup mě vysloveně pobavil. Každý postava má měřítko, které vyměřuje, jak daleko se může postava pohnout během jedné akce. Moje postava měla měřítko o dobré 3 cm delší. Pročež jsem na téma těch jejich tintítek vypálil kaskádu špílců, s čímž jsem pak pokračoval zhruba s četností 1 špílec každých 15 minut po celý zbytek hry.

Plán se sestával ze 2 planet větší a menší, a výtahu mezi nimi. Moje postava měla startovní město na té velké planetě, kdežto postavy spoluhráčů se společně tísnily na té malé.

Dále jsme vylosovali, že v kole jako první bude hrát Vítek. Toto privilegium mu mohlo být sebráno pouze v případě, že by někdo zahrál k tomu určenou speciální akci, jejíž provedení by stálo asi tak 10 akcí. Hrát jako poslední, což připadlo na mojí maličkost, vypadalo evidentně jako nejvíce výhodné.

Základním mechanismem hry je, že na začátku hry si každý hráč vylosuje 2 podezřelé, jednoho s cílem dokázat, že je vrahem, a jednoho s cílem dokázat, že je nevinný. To se dělá tak, že hráči sbírají po hracím plánu rozmístěné důkazy. Za každý sebraný důkaz si líznou žetonek s číslem v rozmezí -5 až +5 a tento žetonek umístí zakrytě na některého podezřelého. Který podezřelý získá na konci hry nejvyšší součet, je vrahem.

Jistě chápete, že již při čtení pravidel jsem došel k pevnému přesvěčení, že toto provádět by bylo pod moji důstojnost a je třeba tento mechanismus tudíž zcela ignorovat. Hra mi to umožňovala, mechanismů bylo ve hře naštěstí víc. Sice usvědčit podezřelého bylo za zhruba za 15 VP, kdežto ostatní mechanismy dávaly pouze jednotky VP, ale mohl jsem doufat, že by se mi to mohlo podařit nějak posčítat a že bych nemusel dopadnout tak úplně zle.

Hlavně jsem dost spoléhal na to, že bych mohl plnit úkoly. Ty dávaly každý kolem 10 VP, bohužel byly pouze 2 na hru, každý na jednu půlku hry.

Jako první úkol jsem si idiotsky vylosoval úkol umístit aspoň 2 žetonky na podezřelé, a to navíc odkrytě. V té chvíli mi ještě nedošlo, že existuje určitá možnost, jak to obejít, a potupně jsem tam postupně umístil 4 žetonky, tzn. 2 asi zbytečně do foroty. Vítek dostal nějaký o něco těžší úkol, ale nakonec ho splnil taky. Zato Filip ten svůj úkol hodnou chvíli zkoumal, a pak překvapeně prohlásil, že on ať to splní nebo ne, bude to pro něj výhodné zhruba stejně. Ukázalo se, že Floyd jako android úkoly plnit nemusel a víceméně ani nemohl.

Android byla speciální postava. Měla výhodu ve větším počtu akcí na kolo, na druhou stranu a k obveselení protihráčů se 2x za hru musela hlásit na poli své mateřské továrny. Tato cesta jí vždy zabrala s tím jejím prckem zhruba celé jedno kolo. Mohla to odmítnout, pak ztrácela kolo.

Při umísťování žetonků na podezřelé se ukázalo, že mám pozoruhodnou schopnost ty žetonky umísťovat chybně, a to jak po stránce taktické, tak po stránce pravidlové. Filip s Vítkem mě museli často opravovat. Což, jak jistě chápete, mě vůbec nefrustrovalo, naopak jsem byl na sebe pyšný. Hloupá pravidla totiž zásadně nedávám.

Moje "blafování" mi ale jenom škodilo. Během hry se totiž vyjasnilo, že je takticky správné umísťovat tupě kladné žetonky na svého vraha a záporné na vrahy spoluhráčů. Na to se soustředil entuziasta Vítek, který pilně sbíral žetonek za žetonkem a s mým přídavkem brzy získal rozhodující náskok. To jsme naštěstí v tu chvíli nevěděli.

Při čtení pravidel jsem našel, že hra dává možnost všechny podezřelé zastřelit. Takže, abych definitivně ukončil tu komedii s žetonky, začal jsem tuto operaci po splnění úkolu propočítávat. Čímž jsem zjistil, že zastřelení všech podezřelých stojí zhruba 400 akcí, na střílení jsem si tedy musel nechat zajít chuť.

Jak jsem předem tušil, ukázalo se, že strategicky nejvýhodnějším mechanismem hry je kladení puzzlů. To byla alternativa ke kladení žetonů na podezřelé. Puzzle určovaly, za jaké entity budou VP na konci hry, za položení jednoho byla prémie v hodnotě zhruba 6 akcí, a navíc při dokončení řady byla premie 4 VP. Ten mechanismus do hry nepatřil, dával totiž smysl.

Když nám během hry konečně došlo, jak je ten mechanismus s puzzly silný, tak jsme puzzle během několika kol dostavěli. Zde měl výhodu Filip, tím, že měl Floyd víc akcí na kolo, získával snadněji ty 4 VP bonusy, na které my ostatní jsme často byly donuceni pouze nahrát.

2 entity, Haas a Jonteki žetony, už rovnou dávaly na konci hry 3 VP. Jejich pořízení stálo zhruba 12 akcí, proto na ně nikdo nehrál, já nějaké Jonteki a Filip Haas žetony jsme získali, neboť Caprice a Floyd na to měli určité speciální schopnosti. Při sestavování puzzle se ale ukázalo, že tyto žetony tak slabé nebudou. Na puzzle byly namalovány cesty, za jednotlivé entity se přidělovalo tolik VP, kolika cestami byly spojeny jejich body na puzzlu se středovým bodem puzzlu. V jednu chvíli jsem pohrozil, že každý Jonteki žeton se bude počítat za 11 VP, čímž bych hru předčasně vyhrál, ale Filip mi to stačil zablokovat. Zároveň jsem si uvědomil, že toto pravidlo je nejednoznačné, kdyby se počítaly všechny možné variace kousků cest jako různé cesty, připočítávalo by se mi k Jonteki žetonům ne +8 VP, ale asi tak +100 VP.

Po složení puzzle se do naší partie pomalu vkrádal přízrak nicoty. Ještě zbývala půlka hry.

Poslední záchranou měl být druhý úkol. Můj úkol zněl udržuj svoji sanitu. K tomu ale nebylo potřeba udělat vůbec nic. Vítek naopak prohlásil, že dostal tak těžký úkol, že ho není schopen splnit. A Floydovi bylo jedno, zda ho splní.

Ve hře byl ještě mechanismus akčních karet. Ty se dělily na bílé pomáhající a černé škodící, každá postava měla obě sady, přičemž ty škodlivé byly hrány protihráči. Hráč musel střídat bílé a černé karty, protože tam měl takovou stupnici, kde za bílou kartu šel ukazatelem doleva, za černou doprava a nesměl ze stupnice vypadnout. Akční karty byly silné, potíž byla ovšem v tom, že pouze některé, a nebylo to na nich napsáno. Já jsem například v 1.kole zahrál kartu kolo nehraješ, a pak získáš do konce hry akci navíc. Což jsem tedy udělal, protože jsem si spočítal, že je to pro mě výhodné. Načež na začátku dalšího kola proti mě soupeř zahrál kartu, že tu akci navíc zase ztrácím, nebo ztratím další kolo.

Nikdo už pak nedělal nic, pouze entuziasta Vítek začal sbírat žluté žetonky, které přidávaly každý 1 VP. Vždy každé kolo byl schopen sebrat jeden. Filip by možná rád ještě něco dělal, ale já, abych mohl hrát bílé, jsem jednou zahrál na Filipa jednu černou kartu, v té chvíli jsem již ani neměl náladu číst, co dělá, načež Filip zesinal a prohlásil že karta v podstatě říká, že po zbylá 3 kola hry nehraje. Tím bylo rozhodnuto o posledním místě .

Atmosféru už rozjasňovaly pouze mé špílce na délku měřítka a entuziasta Vítek.

Nakonec mě Vítek porazil o pár bodů. Možná to bylo díky těm žlutým žetónkům.

Po plánu se ještě pohybovaly 2 udavači. Za několik akcí se jejich člověk mohl zeptat na čísla na žetónkách podezřelých. To nikdo neudělal, protože to muselo přinášet smůlu. Po případě jsem to udělal já, a to v době, kdy už jsem nevěděl, co dělám, a možná jsem právě proto s Vítkem prohrál.

Vlastní hra trvala asi 3 hodiny.

--Jirka bauma 09:28, 17. 7. 2009 (CEST)