Jak jsem si zahrál Androida

Tak jsem jednou pravil, že bychom si příští neděli mohli něco zahrát. To dávalo dost dobře smysl, neboť jsem dlel v hovoru s přítelem Filipem, a můj vnitřní zrak zpytavě zkoumající blízké budoucno zde právě pozoroval pusto a prázdno. Dostalo se mi odpovědi, že to je dobrý nápad, že bychom si mohli zahrát hru Android. To dávalo rovněž dost dobrý smysl, neboť Filip si jí právě koupil a byl tedy právem velmi natěšen, že si jí zahraje.

Zároveň se mi od Filipa dostalo upozornění, že se jedná o hru dlouhou a neobyčejně komplexní. Takové upozornění bylo ovšem na místě, neboť takovému typu her příliš neholduju. Ale ono je to spíš mou neochotou obětovat tomu tolik času než čímkoliv jiným. Proto víceméně cítím vůči těmto hrám z mé strany určitý dluh. Souhlasil jsem tedy a domluvili jsme se, že přes týden oba nastudujeme pravidla, abychom se pak tím v neděli nezdržovali.

Studiem pravidel jsem strávil 4 hodiny času. Pravidla byla napsaná docela dobře. Při čtení pravidel jsem zjistil, že hra zjevně nebude z nejlepších. To ale mé odhodlání hru zahrát nijak nesnížilo, pro nás skeptiky je střetávání se s nepříznivou realitou stejně pozoruhodným faktem jako to, že po noci přijde den a po dnu zase noc.

V neděli jsem se tedy plně připraven hlásil u Filipa. Ten dále pozval přítele entuziastu Vítka, takže nic nebránilo tomu, aby akce Android nemohla být nezahájena.

Hned na začátku Filip prohlásil, že i jemu zabralo čtení pravidel několik hodin a že si myslí, že se jedná o pěknou hru. V duchu jsem se potutelně zasmál.

Následující 2 hodiny jsme strávili 2 hodiny vysvětlováním pravidel Vítkovi.

Poté jsme zahájili vlastní hru.

Hra se hraje 6 kol, během každého kola má každý hráč 6 akcí. K tomu se vždy na začátku kola stane náhodně vybraná a vcelku nezaznamenáníhodná událost.

Každý hráč si na začátku hry vybere jednu postavu detektiva. Já si vylosoval postavu Caprice, Filip androida Floyda, co si vylosoval Vítek, mi v hlavě neutkvělo. Každý postava měla vlastní měřítko, které vyměřovalo, jak daleko se může postava pohnout během jedné akce. Moje postava měla měřítko o dobré 3 cm delší než ostatní. Plán se sestával ze 2 planet větší a menší, a výtahu mezi nimi. Moje postava měla startovní město na té velké planetě, kdežto postavy spoluhráčů se společně tísnily na té malé. Dále jsme vylosovali, že v kole jako první bude hrát Vítek. Toto privilegium mu mohlo být sebráno pouze v případě, že by někdo zahrál k tomu určenou speciální akci, jejíž provedení by stálo asi tak 10 akcí. Hrát jako poslední, což připadlo na mojí maličkost, vypadalo evidentně jako nejvíce výhodné.

Jistě chápete, že tento startovní setup mě vysloveně potěšil. Pročež jsem na téma těch jejich nedovyvinutých tintítek vypálil kaskádu špílců, s čímž jsem pak pokračoval zhruba s četností 1 špílec každých 15 minut po celý zbytek hry.

Základním mechanismem hry je, že na začátku hry si každý hráč vylosuje 2 podezřelé, jednoho s cílem dokázat, že je vrahem, a jednoho s cílem dokázat, že je nevinný. To se dělá tak, že hráči sbírají po hracím plánu rozmístěné důkazy. Za každý sebraný důkaz si líznou žetonek s číslem v rozmezí -5 až +5 a tento žetonek umístí zakrytě na některého podezřelého. Který podezřelý získá na konci hry nejvyšší součet, je vrahem.

Jistě chápete, že již při čtení pravidel jsem došel k pevnému přesvěčení, že toto provádět by bylo pod moji důstojnost a budu tudíž tento mechanismus zcela zásadně ignorovat. Hra mi to umožňovala, mechanismů bylo ve hře naštěstí víc. Sice usvědčit podezřelého bylo za zhruba za 15 VP, kdežto ostatní mechanismy dávaly pouze jednotky VP, ale mohl jsem doufat, že by se mi to mohlo podařit nějak posčítat a že bych nemusel dopadnout zase tak úplně zle.

Hlavně jsem dost spoléhal na to, že bych mohl plnit úkoly. Ty dávaly každý kolem 10 VP, bohužel byly pouze 2 na hru, každý na jednu půlku hry.

Jako první úkol jsem si idiotsky vylosoval úkol umístit aspoň 2 žetonky na podezřelé, a to navíc odkrytě. V té chvíli mi ještě nedošlo, že existuje určitá možnost, jak to obejít. Takže si dovede dovedete jistě představit mé chvíle trapnosti a ponížení, když jsem tam postupně umístil 4 žetonky, tzn. 2 asi zbytečně do foroty. Vítek dostal nějaký o něco těžší úkol, ale nakonec ho splnil taky. Zato Filip ten svůj úkol hodnou chvíli zkoumal, a pak zklamaně prohlásil, že on ať to splní nebo ne, bude to pro něj výhodné zhruba stejně. Ukázalo se totiž, že Floyd jako android dostával pouze různé podřadné pseudoúkoly.

Android vůbec byla speciální postava. Měla výhodu ve větším počtu akcí na kolo, na druhou stranu a k obveselení protihráčů se 2x za hru musela hlásit na poli své mateřské továrny. Tato cesta jí vždy zabrala s tím jejím prckem zhruba celé jedno kolo. Mohla to odmítnout, pak ztrácela kolo.

Při umísťování žetonků na podezřelé se ukázalo, že mám pozoruhodnou schopnost ty žetonky umísťovat chybně, a to jak po stránce taktické, tak po stránce pravidlové. Filip s Vítkem mě museli často opravovat. Což, jak jistě rozumíte, mě vůbec nefrustrovalo, naopak jsem byl na sebe pyšný. Hloupá pravidla totiž zásadně nedávám.

Moje "blafování" mi ale jenom škodilo. Během hry se totiž vyjasnilo, že je takticky správné umísťovat tupě kladné žetonky na svého vraha a záporné na vrahy spoluhráčů. Na to se soustředil entuziasta Vítek, který pilně sbíral žetonek za žetonkem a s mým "blafovacím" přídavkem brzy získal rozhodující náskok. To jsme naštěstí v tu chvíli nevěděli, a tak jsme toto nejapné přikládání zhůvěřile provozovali dál, a to až do konce hry.

Při čtení pravidel jsem našel, že hra dává možnost všechny podezřelé zastřelit. Takže, abych definitivně ukončil tu komedii s žetonky, začal jsem tuto operaci po splnění úkolu propočítávat. Tím jsem zjistil, že zastřelení všech podezřelých stojí zhruba 400 akcí. Z hořkostí v ústech jsem si tedy na střílení musel nechat zajít chuť.

Jak jsem předem tušil, ukázalo se, že strategicky nejvýhodnějším mechanismem hry je pokladání puzzlí. To byla alternativa ke kladení žetonů na podezřelé. Puzzle určovaly, za jaké entity budou VP na konci hry, kromě toho za položení jedné byla věcná prémie v hodnotě zhruba 6-20 akcí, a navíc za dokončení každé řady puzlí byla premie 4 VP. Ten mechanismus do hry jakoby nepatřil, dával totiž smysl.

Když nám během hry konečně došlo, jak je ten mechanismus s puzzlemi silný, tak jsme puzzle během několika kol dostavěli. Zde měl výhodu Filip, tím, že měl Floyd víc akcí na kolo, získával snadněji ty 4 VP bonusy, na které já a Vítek jsme často byli donuceni pouze nahrávat druhým.

2 entity, Haas a Jonteki žetony, už rovnou dávaly na konci hry 3 VP. Jejich pořízení stálo zhruba 12 akcí, proto na ně nikdo nehrál. Já nějaké Jonteki a Filip Haas žetony jsme získali, neboť Caprice a Floyd na to měli určité speciální schopnosti.

Při sestavování puzzle se ale nečekaně ukázalo, že tyto žetony tak slabé nebudou. Na puzzlích byly namalovány cesty, za jednotlivé entity se přidělovalo tolik VP, kolika cestami byly spojeny jejich vlastní body na puzzlích se středovým bodem puzzlí. A já v jednu chvíli pohrozil, že by se každý Jonteki žeton počítal za 11 VP, čímž bych hru v podstatě předčasně vyhrál. Bohužel mi to Filip s tím svým akčním Floydem stačil zablokovat.

Zároveň jsem si uvědomil, že toto pravidlo je nejednoznačné, kdyby se totiž počítaly všechny možné variace kousků cest jako různé cesty, připočítávalo by se mi k Jonteki žetonům ne +8 VP, ale řádově vyšší číslo.

Po složení puzzlí se do naší partie pomalu vkrádal přízrak nicoty. Ještě ale zbývala půlka hry.

Poslední záchranou měl být druhý úkol. Jistě si dovede představit moje rozčarování, když jsem zjistil, že k splnění úkolu nepotřebuju vykonat vůbec nic. Vítek naopak prohlásil, že dostal tak těžký úkol, že ho není schopen splnit. A Floydovi bylo jedno, zda svůj pseudoúkol splní.

Ve hře byl ještě mechanismus akčních karet. Ty se dělily na bílé pomáhající a černé škodící. Každá postava měla obě sady, přičemž ty škodlivé byly hrány protihráči. Hráč musel střídat bílé a černé karty, protože tam měl takovou stupnici, kde za bílou kartu šel ukazatelem doleva, za černou doprava a nesměl ze stupnice vypadnout.

Akční karty byly silné, potíž byla ovšem v tom, že pouze některé, a nebylo to na nich napsáno. Já jsem například v 1.kole zahrál kartu kolo nehraješ, a pak získáš do konce hry akci navíc. Což jsem tedy udělal, protože jsem si spočítal, že je to pro mě výhodné. Načež na začátku dalšího kola proti mě Filip zahrál kartu, že tu akci navíc zase ztrácím, nebo ztratím další kolo.

Zdálo se, že nejlépe akční karty využívá Filip, jeho android díky nim získával stále nové a nové schopnosti, takže nebylo možné na Filipovi nevidět, jak si dělá čáku na vítězství. A to až do té chvíle, co jsem já, abych si uvolnil možnost hrát bílé, zahrál na Filipa k tomu vhodnou černou kartu s vysokým číslem. V té chvíli jsem již ani neměl náladu číst, co dělá, takže jsem ji rovnou beze slova předal Filipovi. Načež Filip zesinal, a poté značně zatrpklým hlasem prohlásil že karta v podstatě říká, že po zbylá 3 kola hry nehraje. Zlovolná karta totiž mu totiž nařizovala, aby zašel do nevzdálenějšího místa na mapě od své mateřské továrny, přičemž do té doby mu zakázala provádět jakékoliv rozumné akce. Navíc mu sebrala všechny akce navíc. A to se stalo ve chvíli, kdy se měl ve své mateřské továrně hlásit. Napadlo mě kamaráda utěšit větou, že je dobré, že mu aspoň toho jeho pidižvíka nezkrátila na polovic, ale raději jsem to neriskoval.

Tím bylo rozhodnuto o posledním místě.

Nikdo už pak nedělal nic, pouze entuziasta Vítek sbíral žluté žetonky, které přidávaly 1 VP. Vždy každé kolo byl schopen sebrat jeden.

Atmosféru prosáklou temnými oblaky zmaru už rozjasňovaly pouze mé špílce na délku měřítek a entuziasta Vítek.

Nakonec vyhrál Vítek, a to těsně o pár bodů.

Po plánu se ještě pohybovaly 2 udavači. Za několik akcí se jejich člověk mohl zeptat na některá čísla na žetónkách podezřelých. To nikdo neudělal. Muselo to přinášet smůlu. Po případě jsem to udělal já, a to v době, kdy už jsem nevěděl, co dělám, a možná jsem právě proto s Vítkem prohrál.

Vlastní hra trvala asi 3 hodiny.

--Jirka bauma 09:28, 17. 7. 2009 (CEST)