Historie šachu

Lidé hráli propracované deskové hry již od úsvitu většiny civilizací (úlomky desky a figurek nalezené v egyptské hrobce byly datovány přibližně do r. 4000 př. Kr.). Existuje skupina her pro dva hráče, jejichž cílem je mat - vynucené zajetí soupeřova krále. Tato skupina zahrnuje: evropské šachy, Šógi (japonské šachy), čínské šachy (siang-čchi), tibetské šachy (chanadraki), mongolské šachy (šatora), barmské šachy (sittuyin), thajské šachy (makruk), malajské šachy (chator), korejské šachy (tjyangkewir), severoindické ( hindustánské ) šachy a východoindické ( párské ) šachy. Má se za to, že všechny tyto rozličné formy se vyvinuly z jedné původní indické hry - čaturangy .

Čaturanga doslovně znamená "čtyři účastníci". Tvoří ji čtyři části indické armády: sloni, válečné vozy, jízda a pěchota. Čaturanga proto může být označována jako válečná hra. Není znám přesný původ čaturangy, ale z doby 500 po Kr. vedou jisté stopy do severozápadní Indie (patrně se jedná o oblast Dolní Sird). Nejstarší známá zmínka o této hře je v sanskrtské básnické sbírce Vasavadatta, kterou napsal Subandhu na počátku 7. stol. po Kr.

Figurky na čaturangu byly tyto: rádža (pohybuje se jako král o jedno pole libovolným směrem vyjma šachu, tj. polí, kde soupeř hrozí okamžitým zajetím), mantri (generál, pohybuje se o jedno pole diagonálně), gádža (slon, pohybuje se o dvě pole diagonálně, první pole přeskakuje, jedná se o ranou podobu střelce), asva (kůň, pohybuje se stejně jako jezdec v evropském šachu, kombinuje přeskočení jednoho pole v ortogonálním a jednoho pole v diagonálním směru), rátha (válečný vůz, pohybuje se jako věž - o libovolný počet polí ortogonálním směrem) a pedanti (pěšci, pohybují se o jedno pole přímo dopředu, berou šikmo dopředu a dosáhnou-li poslední řady, tak se povýší na generála).

Čaturanga byla původně hrána na desce 8×8 pro hru Aštapada, která se skládala ze 64 nevybarvených polí, ale některá byla označena diagonálním křížkem (závodivá hra aštapada se hrála s kostkou podobně jako vrhcáby). V čaturanze se armáda každého hráče skládala z jednoho krále, jednoho generála, dvou jezdců, dvou slonů, dvou válečných vozů a osmi pěšců - celkem 16 figurek na každé straně. Hru vyhrál ten, kdo dal mat, nebo zajal všechny soupeřovy figurky. (Varianta pro 4 hráče, s kostkou určující figurku, se kterou se má táhnout, byla poprvé zaznamenána v 11. stol. po Kr.)

Čaturanga se šířila (a vyvíjela) díky dobývání, obchodu a mimo jiné i pomocí misionářských cest. Na západě se dostala do Persie a pak až do Ruska, Turecka, severní Afriky a Evropy. Na severu do Tibetu, Číny, Mongolska a na Sibiř. Na východě do Barmy a potom až do jihovýchodní Asie, Číny, Koreje a Japonska. Následuje stručný přehled vývoje pravidel evropských šachů a šógi (japonských šachů). Podrobnější porovnání pravidel bude následovat později.

Šachy se dostaly do Číny pravděpodobně v 8. století po Kr., když nevyhnutelně následovaly východní cestu buddhismu - jak severní přes Kašmír, Nepál a Tibet, tak východní přes Barmu. Největší rozdíl oproti západním šachům a čaturanze spočívá v tom, že všechny kameny na čínské (a korejské) šachy a šógi (japonské šachy) mají stejný plochý tvar. Vzájemně jsou odlišeny čínskými znaky (kanji).

Siang-čchi (čínské šachy) se hrají s plochými kulatými kameny (vypadají jako dámové) a jsou popsány čínskými znaky, které odlišují jednotlivé kameny od sebe. Obvykle hrají modré/zelené znaky proti červeným. Deska 9×10 je rozdělena "řekou" (mezi 5. a 6. řádkem). Stejně jako i v jiné čínské hře go se hraje na průsečících. Při hře nesmí žádný generál (král a jeho osobní stráž - mandaríni) opustit "devítibodový palác" (zvýrazněný diagonálním křížem).

Původ Šógi není znám přesně, ale říká se, že čínské šachy (nebo jejich japonská verze) se dostaly do Japonska společně s císařským vyslancem na sklonku období Hara (710-794). Šógi získaly na popularitě mezi dvorskou šlechtou v následujícím období Heian (794-1185), kdy bylo hlavní město přesunuto z Nary do Kjóta.